Jejím nástupcem se stal její nevlastní syn Thutmose III. (vojevůdce), který byl 22 let jejím spoluvládcem. I mrtvou královnu nenáviděl a nechal ve všech chrámech stesávat její jméno a odstraňovat památky na její vládu, během níž Egypt ztratil Sýrii a část Palestiny. Již v roce 1468 př.n.l. (ve stejném roce zemřela i Hatšepsut) uspořádal do této oblasti vojenské tažení.

Na asijském území zavedl Thutmose III. přísnou správu v čele se "správcem severních zemí". Núbii, která dodávala zvlášť zlato a vojáky ovládl Egypt až ke čtvrtému kataraktu (až k hranicím Súdánu). Thutmose III. se často zdržoval ve vojenské Memfidě, častěji než v hlavním městě Thébách. Vybudoval profesionální armádu a podporoval obchodní styky s cizinou. Po jeho smrti nastává pozvolný úpadek.

Stage Three is the final stage. You move into this stage only when
you have practiced stage two so much that you are bored out of your
gourd, and/or you have lost the use of a body as a practice client.
Just imagine if you really practiced stage two to death. You could
move someone in your sleep, and they’d never even bump into a passerby.
So, now you are ready for Stage Three....
You are going to expand your awareness a little to the side. That’s it.
That’s all -- not a big deal, yet very important in the overall sceme of
things.

Zcela novou epochu

v zahraniční politice zahájil Thutmose I. Zřídil v Horní Núbii novou provincii (až ke třetímu kataraktu), upevnil egyptské panství v Přední Asii a při svém tažení překročil dokonce Eufrat. V této době opět rostla úloha Memfidy (byla zde soustředěna vojenská moc).

Po smrti Thutmose II. se ujala vlády jeho energická a cílevědomá manželka královna Hatšepsut (sestra Thutmose II., vládla od roku 1489). Tato žena přijala dosud výhradně mužskou úlohu faraóna. Začala používat panovnickou titulaturu a dala se znázorňovat jako muž. Dobyvatelskou politiku svých předků však nahradila důslednou mírovou politikou. Válečná tažení vystřídaly obchodní výpravy do Puntu a na Krétu. Tuto politiku se královně dařilo prosazovat díky velice schopným osobnostem (Amonův velekněz Hapuseneb, stavitel Senenmut, vezír Veseramon, správce pokladu Nehsi), jimž se za to dostalo královských privilegií. Královna si dala postavit velkolepý zádušní chrám v Dér el-Bahrí se zdobenými kaplemi bohů (stavitel Senenmut).

Po sjednocení země se Ahmose snažil vytvořit novu ústřední správu. Opíral se o novou úřednickou vrstvu. Správním centrem země a sídlem vezíra byly Théby, které byly navíc náboženským centrem (uctívání boha Amona). Po Ahmosovi nastupuje jeho syn Amenhotep I. Za jeho vlády dochází ke značnému kulturnímu rozmachu. Tento panovník se obklopil umělci, staviteli a učenci. Jeho stavitel Ineni vybral pro panovníkovu hrobku nové místo ve skalách v západních Thébách, v tzv. Údolí králů.

18. dynastie

(1560 - 1309 př.n.l.)
Ahmose, zakladatel této dynastie a první panovník Nové říše, rozhodl o definitivní porážce Hyksósů, když dobyl Memfis i Avaris. Krátce na to obsadil zbytek Delty a ovládl Sinaj a Dolní Núbii. Opět získané núbijské území se zlatými doly, mělo pro Egypt velký hospodářský význam. Núbie byla opět kontrolována soustavou egyptských pevností a byla tu zavedena přísná správa v čele s místokrálem, který měl značnou pravomoc, neboť mohl v Núbii rozhodovat prakticky samostatně.

8. Nová říše za 18. - 20. dynastie

(1560 - 1080 př.n.l.)
Toto období je bohaté na písemné prameny (chrámové nápisy z Vésetu), El Amarnský archiv (rozsáhlý soubor korespondence Amenhotepa III. a IV. s Babylónií), Harrisův papyrus (dnes v Britském muzeu) atd.

Z archeologických pramenů jsou to zvláště hroby faraónů v tzv. Údolí králů a manželek ramessovských faraónů v Údolí královen.

Za jižní hranicí se mezitím vytvořilo samostatné núbijské království, které sice uznávalo hyksóskou nadvládu v Egyptě, ale zároveň poskytovalo thébským vládcům vojáky.

Thébští (vésetští) vládci, kteří se ve své funkci často střídali, měli jen lokální význam, i když se jejich území rozkládalo mezi Abydem a Elefantínou. Přibližně od roku 1640 př.n.l. začali tito vládci (17. dynastie) užívat faraónskou titulaturu. Za svůj politický vzor si vybrali thébské vládce 11. a 13. dynastie. Brzy zahájili boje s hyksóským panovníkem Apopim, v nichž Sekenjeme padl, jak dokazují smrtelná zranění na jeho mumii. V úspěšných osvobozovacích bojích pokračoval jeho syn Kamose. Tehdy se nepodařilo Apopimu dohodnout se s Núbijci, aby vytvořili druhou frontu a napadli Egypt z jihu. Kamose naopak uspořádal tažení do Núbie. Když Hyksósové nebyli z Egypta ještě úplně vypuzeni, zanechal svému bratru Ahmosovi území, které sahalo až k Fajjúmu. Byl to právě Ahmoset, kdo dosáhl konečného vítězství nad Hyksósy. Sjednotil Egypt a založil novou, 18. dynastii.

Rezidencí dynastie zůstala Ictaveji. Mezi tím se však většina nomů osamostatnila pod vládou cizích správců (14. dynastie) a vládci 13. dynastie museli ustoupit do Horního Egypta.

V 1. pol. 17. stol. př.n.l. do Egypta pronikla vlna středoasijských přistěhovalců. Egypťané označili přistěhovalce titulem beduínských náčelníků hekau-chasut, "vládci cizích zemí", který antičtí autoři přepisovali jako hyksós. Pomocí nových zbraní a účinné vojenské taktiky (válečné vozy tažené koňmi, složené luky většího dostřelu a průraznosti, bronzové meče) ovládli celou Deltu a založili v Avarisu vlastní dynastie. V Horním Egyptě si udrželi relativní nezávislost thébští vládci. Nejvýznamnějšími hyksóskými panovníky byli Chajan a Apopi. V této době opět kvetly obchodní styky se zahraničím: Chajanovo jméno je doloženo na předmětech nalezených nejen v Horním Egyptě, ale také v Knóssu a Malé Asii.

13. dynastie

13. dynastie vládla ještě na území Ictaveje. Státní moc postupně slábla a území Egypta se zmenšovalo.

Moc nomarchů v provinciích, kterou zlomil už Senvosret III., se však tentokrát přes značné oslabení panovníkovy moci neobnovila. Politickou moc získali naopak hornoegyptský a dolnoegyptský vezír a jejich rodiny (dříve jednotný vezírův úřad byl rozdělen).

Bezpečnostní linie ve Východní Deltě, vymezená řetězem pevností ("Vládcovy zdi"), se za 13. dynastie stala nespolehlivou. Do země stále více pronikaly západosemitské kočovné kmeny a usazovaly se především ve Východní Deltě, kde uctívaly svého boha Baala, kterého ztotožnily s egyptským Sutechem, a zřídily mu kultovní centrum, v pozdější Hyksóské rezidenci Avarisu (egyptsky Hatvoret).

Druhé přechodné období

(1780 - 1560 př.n.l.)
Prameny tohoto období jsou hrobky panovníků 13. dynastie, svatyně, sídliště a pohřebiště v Tell et-Dabě (rezidence Hyksósů). Důležitými písemnými prameny jsou dvě stély z Amonova chrámu v Karnaku s líčením osvobozovacích bojů. Karnacký seznam, Turínský papyrus a výpisky z Manehta. Jediné souvislé líčení vpádu Hyksósů se zachovalo u Josepha Flavia z 1. stol. n.l.

Charakteristickým rysem společenského vývoje ve Střední říši byl neustálý růst počtu otroků cizího původu (zvláště asijského), kteří se dostávali do Egypta buď jako váleční zajatci nebo přímo prostřednictvím obchodu s otroky. V Egyptě je získávali darem od krále nebo si je kupovali i příslušníci zvýhodněné střední vrstvy.

Společenské poměry

Přestože došlo k sjednocení země a panovníci, počínaje Amenemhetem I., obnovovali panovníkovu prestiž, nomarchové měli nadále značná privilegia. Vládli neomezeně svým krajům a hromadili majetek. Radikální změnu přinesla až vláda Senvosreta III. a jeho administrativní reforma, která zlomila tradici mocných rodů správců Elefantíni (správní oblast ve Fajjúmu), Zaječího a Antilopího nomu. Byly zrušeny dědičné úřady. Reforma Senvosreta III. značně zvýhodnila střední vrstvy obyvatelstva, zvláště úředníky a řemeslníky, byly zakládány vesnice v čele se starosty odpovědnými za placení daní a užívání půdy.

Poslední panovníci 12. dynastie dále zvelebovali oblast Fajjúmu (obilnice Egypta), a zvláště Amenemhet III. zde završil rozsáhlé stavební dílo Střední říše. Po smrti Amenemheta IV., který nezanechal mužského potomka, se ujala vlády jeho sestra Sobeknofru - první žena na faraónském trůnu. Používala panovnickou titulaturu a vládla území od Delty až ke 2. kataraktu.

Panovník Senvosret III.

(vládl v 19. stol. př.n.l.) provedl významné reformy v oblasti správy státu - omezil moc nomarchů a jejich rodin a začal spravovat nomy centrálně ze své rezidence prostřednictvím tří zvláštních kanceláří, které přímo řídil vezír. Senvosret III. dále upevnil egyptské panství v Núbii a Palestině a dal prokopat žulovým masívem prvního kataraktu 8 metrů hluboký průplav, který umožnil velkým obchodním a vojenským lodím průjezd do Núbie, a tím rychlejší zásobování tamnějších egyptských pevností.

V následujícím období, za vlády Amenemheta II., se rozvíjel čilý obchod s Puntem, Přední Asií a Krétou. Z této doby pochází významný poklad, tzv. poklad z Tódu, který byl nalezen v základech Moncova chrámu v Tódu u Théb a je považován za dar ze Sýrie (obsahoval čtyři měděné schránky s drahými kovy a polodrahokamy).

Za mírové vlády Senvosreta II. se do popředí zájmu dostala oblast Fajjúmu - největší egyptské oázy, ležící v proláklině v Libyjské poušti. Z velké části ji tvořilo jezero spojené s Nilem přítokem s četnými hrázemi a systémem umělých zavodňovacích kanálů vybudovaných Senvosretem II. Byl tedy opuštěn systém přirozeného zavlažování praktikovaný ve Staré říši. Byly tak získány obrovské plochy nové úrodné půdy a z fajjúmské močálovité krajiny se stala nejvýznamnější zemědělská oblast Egypta.

Uspořádal četná tažení proti libyjským kmenům a Núbii, kde také začal se stavbou pevností, které měly umožnit přístup ke zlatým dolům v Núbii. Roku 1971 př.n.l. zavedl Amenemhet I. instituci spoluvládce, která měla zaručit plynulost při přechodu vlády. Tato instituce se osvědčila již brzy po svém zavedení, když byl Amenemhet první zavražděn při harémové vzpouře, a proto byl také v platnosti po celou dobu trvání Střední říše. Jeho nástupci Senvosretovi I. se podařilo dokončit kolonizaci Núbie, takže egyptský vliv sahal až za třetí katarakt.

12. dynastie

Vezír posledního panovníka 11. dynastie, Mentuhotepa IV., Amenemhet, který nepocházel z královského rodu, založil roku 1991 př.n.l. novou, 12. dynastii. Jejím panovníkům se podařilo vybudovat silný, centralizovaný stát a přivést Egypt k druhému období velkého rozkvětu. Amenemhet I. se při nástupu na trůn opíral o pomoc některých místních vládců - nomů, a založil nové hlavní město Ictavea, jižně od Memfidy. Na severu země začal se stavbou rozsáhlého systému pohraničních pevností, zvaného Vládcovy zdi, který měl zajistit snadný a bezpečný přístup k nalezištím mědi a tyrkysu na Sinaji a zamezit pronikání Asijců do Egypta.

11. dynastie

Novým sjednotitelem Egypta byl kolem roku 2040 př.n.l. Mentuhotep II., který zajistil hranice země, obnovil obchodní spojení s Byblem, odkud se dováželo dřevo na stavbu lodí, a zahájil rozsáhlou stavební činnost v údolí Dér el-Bahrí (později se zde budují hrobky panovníků Nové říše). Za vlády jeho syna Mentuhotepa III. se upevnila hospodářská a politická situace v zemi. V osmém roce jeho vlády byl vyslán úředník Henunu s početnou výpravou do Puntu, ležícího snad na východoafrickém (somálském) pobřeží, odkud Egypťané dováželi pryskyřice, oleje a masti, koření, exotická zvířata a jiné zboží.

6. Střední říše za 11. a 12. dynastie

(2040 - 1780 př.n.l.)
Po opětném sjednocení Egypta se stal hlavním městem Véset.

Archeologickými a písemnými prameny tohoto období jsou chrámy božstev a skalní hroby nomarchů, písemné prameny různého druhu - skalní nápisy a stély, které po sobě zanechaly obchodní nebo vojenské výpravy na území Egypta, Núbie a Přední Asie. Významné jsou i texty správního charakteru (Kahúnské a Reisnerovy papyry) i literární díla, jako např. různá "naučení králů" (např. Naučení Amenemheta I. jeho synovi Senvosretovi I.) a povídky, např. Povídka o Sinuhetovi. Sinuhet byl dvořanem krále Senvosreta I., který upadl v nemilost a musel z Egypta utéct kolem roku 1900 př.n.l. Snad jde o autobiografický příběh. Je také považován za nejstaršího známého spisovatele krásné literatury o Egyptě). Román Voltariho se odehrává ve 14. století. (román: Egypťan Sinuhet)

Během deváté a desáté dynastie

se opět v rychlém sledu vystřídalo několik panovníků za sebou, aniž by se jim však podařilo sjednotit zemi. Sídelním městem se stal Nennisut (řec. Herakleopolis). Zakladatel 9. dynastie Achtoj ovládl jen oblast Středního Egypta a jeho nástupci postupně připojili oblasti Delty ke svému království. Do Horního Egypta se jim však svou moc již rozšířit nepodařilo. Vládcové Théb (egyptsky Vésetu - 11. dynastie) se jim postavili na odpor a sami zahájili boj za znovusjednocení země. Úspěšně jej dokončil pátý král 11. dynastie Mentuhotep II., který nakonec zlomil i moc tzv. herakleopolského království na severu země asi v roce 2040 př.n.l. Mentuhotep II. je obnovitelem egyptské celistvosti a zakladatelem Střední říše.